Stržení Mariánského sloupu
KALENDÁRIUM MĚSTA PRAHY: 3. listopadu 1918 - Došlo ke stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.
Krátce po vyhlášení samostatného Československa byl sloup 3. listopadu 1918 stržen asi stočlennou skupinou Žižkováků, kteří v něm spatřovali symbol svržené habsburské monarchie. Jako hlavní původce činu se uvádí pražský bohém Franta Sauer, který stržení sloupu připravil a zaštiťoval se přitom údajnou podporou vedení České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. O události později zveřejnil písemné svědectví.
Sauer podle svého vyjádření navštívil o den dříve správce žižkovského obecního dvora Josefa Hodana, kterému řekl, co chystá, a odvolával se na revoluční národní výbor a na Václava Klofáče a Karla Kramáře. Správce Hodan mu vyšel vstříc a uložil hasičům, aby se stržením sloupu pomohli. Ti pak 3. listopadu odpoledne na Staroměstské náměstí přivezli žebřík a omotali kolem sloupu lano. Podle dobového vyprávění byl ten, kdo hodil provaz na sloup se sochou Bohorodičky, Jan Šoupal.
Stržený Mariánský sloup v roce 1918
3. listopadu se na Bílé Hoře konalo při příležitosti výročí bělohorské bitvy shromáždění, které pořádali národní socialisté a čs. sociální demokraté. Stržení sloupu bylo načasováno tak, aby k němu došlo v okamžiku, kdy se účastníci tábora lidu budou vracet průvodem z tohoto shromáždění. Nejprve byla za zpěvu písní a za vztyčení rudého praporu stržena socha anděla na západním nároží. Na místo také přijeli automobilem tři členové Národního výboru, kteří stržení sloupu chtěli zabránit, podle Franty Sauera se jim dav okolo sloupu vysmál. Byli mezi nimi Cyril Dušek a historik Václav V. Štech. Když ale viděli, že je odpor marný, požádali aby jim byl vydán obraz Panny Marie Rynecké, který jim spolu se svícny a květy z výklenku vydán. Po delším, více než půlhodinovém úsilí se nakonec podařilo sloup rozkývat a strhnout. Poté, co sloup padl k zemi a roztříštil se, pronesli proslovy Antonín Chmelík, podle Sauera v sokolském stejnokroji, a redaktor Práva lidu Jan Skála. Večer se dav ještě vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl na něm stojící sochy naházet do Vltavy. Tomuto už však zabránili vojáci poté, co poslanec František Soukup telefonicky požádal policejního ředitele o vyslání policejní i vojenské stráže k mostu.
K organizaci činu se vzápětí přihlásil pražský bohém Franta Sauer. Státní zastupitelství v Praze zahájilo vyšetřování trestní věci stržení mariánského sloupu již 7. listopadu, ale čin nebyl klasifikován jako zlomyslné poškození cizího majetku s odvoláním na to, že se udál jen několik dní po převratu, tedy v době revoluční. Nakonec byl čin klasifikován jako přečin podle § 305 tr. zák. a ten byl již během vyšetřování 3. února 1919 promlčen.
Stržení sloupu vyvolalo ve společnosti napětí, protože katolíci viděli ve zboření sloupu urážku svého náboženství. Zavdalo také první podnět k nespokojenosti Sudetských Němců s vyhlášenou republikou. Ihned po stržení se zvedly vlny protestů v Česku, na Slovensku i v Evropě. Následující den se v rozvalinách sloupu objevil zelený věnec s protestním nápisem. Vandalský čin odsoudil i Národní výbor československý, který celou věc označil za historický omyl, konstatoval, že se bolestně dotkl náboženských citů a vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků. Český oficiální tisk přijal zboření sloupu s pochopením, ale žádná z významných politických osobností první republiky, ani z liberálního tábora, zničení sloupu veřejně nepodpořila, i když v soukromí se vyjadřovalo pochopení. Mnozí umělci proti němu důrazně protestovali (např. Zdenka Braunerová, Josef Holeček, Sigismund Bouška či Jaroslav Durych). Tomáš Garrigue Masaryk, který se o zboření sloupu dověděl v Anglii, prohlásil, že „když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás“. Na neoficiální intervenci vatikánského státu reagoval ještě v Londýně lapidární odpovědí, že se vůbec nejednalo o čin náboženský, ale politický.
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze z přelomu 19. a 20. století, foto Jindřich Eckert
Některé české listy vyzývaly, aby pozůstatky mariánského sloupu zůstaly na svém místě a připomínaly potupu katolíků. Protože ale měli krátce po stržení přijet do Prahy Tomáš G. Masaryk a někteří zahraniční politici, kteří měli mít pódium na Staroměstském náměstí, vedení města rozhodlo, že se trosky odklidí, aby nebyl pohoršen zahraniční doprovod. Zbylé části sloupu proto byly ve velkém spěchu odstraněny v noci z 18. na 19. prosince 1918 a odvezeny na nádvoří kláštera u kostela sv. Anny na Anenském náměstí, kde se prodával použitý stavební materiál získaný při asanaci Starého Města. Trosky sloupu byly ještě zachyceny ve filmu natočeném pražskými Němci, který byl později uložen do archivu ÚV KSČ.
Fragmenty sochy Panny Marie, hlavice, nepoškozená tři nárožní sousoší, části zničeného sousoší, kamenné zábradlí a stupně byly uskladněny v Lapidáriu na pražském Výstavišti. Zbytky sloupu odvezla firma Ludvíka Šaldy, podstavec sloupu odstranila firma Jana Gabriela. Socha, která před Lapidáriem stojí jako poutač, je cementový výdusek, kopie jednoho z nárožních sousoší (původní sochy jsou uvnitř Lapidária). U této sochy chybí jen zápěstí pravé ruky (stála vpředu vlevo – anděl srážející ďábla kopím, je nejspíše dílem samotného Jana Jiřího Bendla). Druhá socha (vlevo vzadu, anděl přemáhající lvíče, autorem je J. J. Bendl s pomocníky) je nejvíce poškozena, protože byla shozena ze soklu, aby na něj mohli hasiči postavit žebřík. Třetí socha (vpravo vzadu, u Celetné ulice – anděl bojující s drakem, autorem je J. J. Bendl s pomocníky) je poškozena jen málo. Z původní čtvrté sochy rozbité v roce 1757 dělovou koulí (byla vpředu vpravo – anděl přemáhající ďábla křížem) se zachovalo jen torzo přikrčené sochy ďábla. To bylo objeveno až na začátku 20. století v hasičské zbrojnici na Staroměstské radnici. V 19. století bylo nahrazeno novým sousoším anděla s ďáblem, které se v Lapidáriu dochovalo neporušené.
Ulomená hlava Panny Marie byla nalezena v roce 1957 ve starožitnictví na Národní třídě. Odtud ji vykoupilo Národní muzeum a umístilo ji do Lapidária, kde je vystavena spolu s torzy čtyř sousoší andělů s ďábly, korintskou hlavicí sloupu a částmi kuželkové balustrády s koulí. Jeden fragment sochy se ztratil až v roce 1925 po výstavě v Olomouci. Jde o levou stranu trupu těla od ramene až k pasu, kde jsou i sepjaté ruce. V katalogu výstavy je tato část velmi dobře vyfotografována. Gotický obraz Panny Marie Rynecké se nachází v depozitáři kostela Matky Boží před Týnem. Korintská hlavice sloupu byla 14 let před stržením vyměněna a tím zachráněna. V depozitáři Národního muzea v Terezíně byly objeveny všechny čtyři původní otvíravé kované mříže, které uzavíraly dutinu soklu, a kovaná branka v balustrádě. Kovové křídlo jednoho z andělů u sebe uchovával sochař Josef Vítek. Malé úlomky monumentu si rozebrali přihlížející lidé jako suvenýry bezprostředně po stržení. Jeden z nich byl například zasazen do žerdě praporu orelské jednoty na Praze 1. Další je v duté korunce, kterou drží dva andělé nad obrazem Matky Unie od Emanuela Dítěte na Velehradě.
Jan Jiří Bendl vytvořil zrcadlově otočenou kopii sochy Panny Marie z mariánského sloupu, jejíž hlava nevzhlíží nahoru, ale shlíží dolů. Je umístěna v průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora. Další Bendlova téměř totožná socha z roku 1673 se nachází na mariánském sloupu v Lounech. Kolem roku 1700 vytvořil pravděpodobně malíř Kristián Luna podle sochy Panny Marie z mariánského sloupu i sloupek s dřevěnou plastikou Immaculaty na svém domě U kamenného sloupu (čp. 160) v Praze na Hradčanech. Dříve, než byla ztracena levá část těla z rozbitého originálu, vymodeloval sochař Břetislav Benda podle sesazených zachovalých částí třetinový model sochy. Podle tohoto modelu potom řezbář Bohumil Bek sochu opět zvětšil do původního rozměru a vyřezal do dřeva. Socha je nyní umístěna na oltáři kostela Panny Marie Královny míru na Lhotce, ve kterém je uložena i jedna ze tří dochovaných hvězd z glorioly.
Zdroj: Wikipedie.